Abnormalita

Abnormální chování je charakterizováno jako lidské chování, jež není ve společnosti běžné, tudíž se vzdaluje od statické normy. Jelikož se normální chování liší v různých kulturách a společenstvích, pro odsouzení chování jakožto abnormálního je nutné vycházet ze sociokulturního kontextu, ve kterém se jedinec určitým způsobem zachoval.^[1]

Jako normální chování chápeme chování, jež odpovídá hodnotám, mravům a očekáváním společnosti, normální jedinec je zároveň schopný své chování ovládat a objektivně vnímat realitu.^[2] Dále vykazuje znaky jako schopnost autonomie, pozitivní vnímání sám sebe, navazování vztahů s ostatními a je schopen zvládat každodenní situace.^[3] Naopak za abnormální chování považujeme chování sociálně maladaptivní, tj. chování, které překáží fungování jedince ve společnosti, nebo společnosti přímo škodí,^[4] vzdaluje se od zavedené normy. Zároveň se jedná o abnormální, pokud poškozuje samotného jedince kvůli jeho vlastním myšlenkám a pocitům.^[5]

Abnormálním chováním se zabývá abnormální psychologie, která se snaží o výzkum a interpretaci abnormálních jevů a chování.

Pod abnormální chování řadíme širokou škálu jevů a duševních poruch, nejčastěji deprese, úzkostné poruchy, fobie a ADHD. Procento populace trpící psychickými poruchami dnes činí 13,4 %. Mezi nejběžnější patří úzkostné poruchy, ADHD, poruchy chování a depresivní porucha.^[6] Dále kupříkladu v Evropě činí průměrná roční míra sebevražd v letech 2013-2020 13,9 na 100 000 obyvatel.^[7]

Pokud je vzorec abnormálního chování celoživotní, jedná se o poruchu osobnosti.^[8]