Autarkie

Autarkie (z řeckého autarkeiá – soběstačnost, nezávislost) je nezávislost lidského společenství na okolí. V antice šlo o ideál filosofických škol epikureismu, kynismu a stoicismu.^[1] Ve starověkém Řecku byla žádoucím stavem pro rodinnou domácnost (oikos), která si měla sama zajistit vše potřebné pro svou existenci a být tak co nejméně hospodářsky závislá na svém okolí. Jako politický ideál platila autarkie i pro stát (řeckou polis), který měl být pokud možno nezávislý na ostatních státech. Vedle autonomie šlo o další charakteristický rys řecké obce.^[2] Autarkie se neomezuje pouze na ekonomiku, jde o soběstačnost například i z hlediska obrany státu. V praxi ale šlo spíše o ideální cíl, jelikož řecké městské státy na sobě byly často v mnoha ohledech závislé, například na dovozu potravin nebo surovin.

V novověku na autarkii v západní Evropě do určité míry navazuje ekonomická teorie merkantilismu. Národní stát měl podle této doktríny usilovat o soběstačnost (potravinovou, energetickou nezávislost a s ní související energetickou bezpečnost) a aktivní obchodní bilanci, budovat silné hospodářství, shromažďovat bohatství (peníze a drahé kovy) a omezovat dovoz.^[3] Ve 20. století se autarkii pokoušely bez velkého úspěchu uplatňovat některé totalitní státy (Nacistické Německo, Hodžova Albánie, režim Rudých Khmerů v Kambodži). V Severní Koreji je soběstačnost (Čučche) součástí státní ideologie, ale země se neobejde bez pomoci ze zahraničí. Opakem autarkního systému v ekonomii je ekonomický liberalismus (globalizace), který podporuje volný obchod.^[4]

Podle FAO byla roku 2010 potravinově nejsoběstačnější Argentina (273 %) a nejméně Norsko (50 %).^[5] Se soběstačností souvisí i potravinová bezpečnost státu, která má zabránit hladovění.^[6] Roku 2016 bylo plánováno, že USA budou od roku 2021 energeticky soběstačné,^[7] přičemž potravinově soběstačné již jsou.^[8] Soběstačnosti lze totiž využít jako geopolitické zbraně.^[9][10]