Emfyteuze

Emfyteuze (řecky ἐμφύτευσις, latinsky emfyteusis = dědičný nájem) je feudální forma dědičného nájmu půdy a to buď na delší dobu, nebo navždy. Je spojována jak s vesnickým, tak městským prostředím vrcholného středověku (období kolonizace). Za pronájem půdy se nájemce zavazoval platit pravidelně dávky anebo pracovat na vrchnostenské půdě. Poplatek či stanovená práce závisela na velikosti lánů a plužiny. Většinou měl nájemce právo se svolením vrchnosti půdu prodat nebo ji svobodně odkázat.

Podle emfyteutického práva byly nejen zakládány nové vesnice a města, ale byla na něj převáděna i starší sídliště, která se dosud řídila českým právem.

Bývá považované za jeden z konstrukčních prvků celého souboru změn, které stály u přerodu raně středověké společnosti ve vrcholně středověkou. Mísí se v něm právo civilní, trestní a dále i různé místní zvyklosti. Její původ se hledá v holandském právu, které si přinesli kolonisté, kteří od poloviny 12. století pronikali skrze Sasko za Labe. Dalším zdrojem bylo právo franské, které si přinášeli kolonisté z jihu a jihozápadu. Skrze Míšeňsko, kde tyto dva právní systémy splynuly, se přes Slezsko dostala na Moravu a do Čech. Nelze je ovšem spojovat výhradně s německým obyvatelstvem, etnicita kolonistů byla různorodá.

Cílem emfyteuze bylo více zainteresovat nájemce na zlepšování podmínek obdělávání půdy. Dalším výrazným faktorem bylo převedení naturálních dávek na peněžní rentu, vrchnost tak získala pravidelný peněžní příjem.

Z mnoha hledisek byl tento nový způsob soužití výhodný i pro nájemce. Právní vztahy se stabilizovaly; půdu rolník získal dědičně a pokud si zakoupil i právo odúmrti, mohl prakticky neomezeně rozhodovat, komu půdu odkáže. Velkou výhodou se z dlouhodobého hlediska stalo i finanční břemeno, neboť reálná hodnota mince během pozdního středověku klesala, zatímco tyto stálé platy byly ze své povahy neměnné.


Developed by StudentB