Amon varianty hieroglyfického zápisu | |||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|
Amon | |||||||
Amon-Re | |||||||
Amon-Re – král bohů | |||||||
speciální determinativ |
Amon (zpravidla překládáno jako „Skrytý“, v transliteraci z hieroglyfického písma jmnw, řecky Αμμων – Ammón, event. Άμμων – Hammón, do češtiny méně často přepisováno podle jinojazyčných verzí odvozených z koptštiny jako Amun), po svém ztotožnění se slunečním bohem Reem označovaný také jako Amon-Re (přepisováno také jako Amenre, Amunre apod.), je významný staroegyptský bůh se složitým a prozatím ne zcela srozumitelným teologickým vývojem, jehož podstata byla podle starověkých Egypťanů tajemná, neproniknutelná a nepřístupná nejen lidem, ale i ostatním bohům. V této roli, třebaže ještě nikoli ve vystupňované podobě, nejspíše už ve starší době vystupuje např. v chemenské nauce o Osmeru.
Amon je doložen nejdříve v závěru Staré říše v textech pyramid. Původně byl snad lokálním bohem města Vasetu, ale není jisté, zda jeho uctívání zde není až druhotné. Vzestup jeho kultu souvisel s růstem mocenského vlivu vasetských knížat, která jako 11. dynastie v Egyptě vojenskou silou ukončila období politických zmatků. V době Nové říše, kdy se Vaset stal hlavním městem rozsáhlé egyptské říše, dosáhl svého vrcholu – Amon byl v jeho rámci pokládán za prvotního Stvořitele, za Krále bohů a za otce panovníků a nabyl povahy univerzálního transcendentálního boha s výrazně henoteistickými rysy, takže jeho uctívání se fakticky stalo ústředním „státním“ kultem. Synergické působení Amonovy v rámci egyptského náboženství specifické povahy, intenzivní podpory jeho kultu panovníky a stoupajícího všestranného vlivu jeho profesionalizovaného kněžstva se ukázalo jednou z okolností stojících na počátku proměny tradičního egyptského světonázoru, jíž se neúspěšně pokusil čelit Achnaton svou náboženskou reformou. Ačkoli počínaje 26. dynastií výlučnost Amonova postavení v egyptském náboženství byla nakonec pozvolna nivelizována, stále zůstával jedním z nejvýznamnějších bohů a ve své někdejší pozici už nebyl až do zániku staroegyptské kultury nahrazen žádným jiným bohem.
Hlavním střediskem Amonova kultu v Egyptě byl vasetský karnacký a později i luxorský chrám na východním břehu Nilu a zádušní chrámy panovníků na břehu západním; zde se od doby Nové říše konaly významné svátky Ipet a Krásný svátek údolí. Pro svůj význam však Amon měl svatyně po celém Egyptě; v pozdější době byl významným např. chrám v Džanetu. V důsledku egyptského mocenského a/nebo kulturního vlivu se kult hlavního říšského boha rozšířil i mimo samotný Egypt. V Núbii se jeho střediskem stal od 18. dynastie chrám v pozdější Napátě na úpatí hory Džebel Barkal a snad od 4. století př. n. l. nejspíše už samotnými Kušity založený chrám v Meroe. Mezi Berbery získal na významu od doby 26. dynastie vybudováním chrámu v oáze Síwa, odkud se pak šířil karavanními cestami jednak dále na západ, jednak přes Kyrénu dále do Řecka. Řekové Amona ztotožňovali s Diem; jeho uctívání je od 5. století př. n. l. doloženo v Athénách, Spartě a Thébách, přičemž jeho známosti v celém antickém Středomoří přispíval věhlas věštírny v síwském chrámu, který z tohoto důvodu navštívil i Alexandr Veliký a byl zde věštbou prohlášen za Amonova syna. Zánik Amonově kultu přineslo až zavedení křesťanství, resp. islámu jako státního náboženství.
Amon byl zobrazován zpravidla antropomorfně v podobě muže obvykle s čelenkou se dvěma vysokými pery, jejíž součástí může být i sluneční kotouč, a s dalšími božskými a královskými odznaky; v tomto pojetí se velice blížil královské ikonografii. Protože jeho posvátným zvířetem byl beran, může mít také podobu muže s beraní hlavou se zahnutými rohy, které se vedle jeho jiných atributů staly symbolem využívaným při zobrazování panovníků pro zdůraznění jejich vztahu k tomuto bohu, případně podobu berana samotného. Méně často se objevuje v podobě nilské husy nebo hada.