Bettino Craxi

Bettino Craxi
Předseda vlády Itálie
Ve funkci: 4. srpna 1983 – 17. dubna 1987
Prezident	Sandro Pertini Francesco Cossiga
Vicepremiér	Arnaldo Forlani
Předchůdce	Amintore Fanfani
Nástupce	Amintore Fanfani
Poslanec Evropského parlamentu
Ve funkci: 25. července 1989 – 30. června 1992
Volební obvod	Severozápadní Itálie
Ve funkci: 17. července 1979 – 4. srpna 1983
Volební obvod	Severozápadní Itálie
Stranická příslušnost
Členství	Italská socialistická strana
Narození	24. února 1934 Milán Italské království Italské království
Úmrtí	19. ledna 2000 (ve věku 65 let) Hammámet Tunisko Tunisko
Příčina úmrtí	diabetes mellitus
Partner(ka)	Sandra Milo
Rodiče	Vittorio Craxi
Děti	Stefania Craxi Bobo Craxi
Alma mater	Milánská univerzita Urbinská univerzita
Profese	politik
Náboženství	katolická církev
Ocenění	velkokříž Řádu Karla III. (1985) velkokříž Řádu prince Jindřicha
Podpis
Commons	Bettino Craxi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Benedetto „Bettino“ Craxi (24. února 1934 Milán – 19. ledna 2000 Hammamet, Tunisko) byl italský sociálnědemokratický politik. V letech 1983–1987 byl premiérem Itálie, což v té době představovalo nejdelší mandát od druhé světové války. Byl prvním socialistickým premiérem v historii italské republiky. Byl představitelem Italské socialistické strany, v jejímž čele stál v letech 1976–1993, a kterou velmi změnil – ukončil frakční boje a posunul stranu do politického středu, po vzoru jiných sociálnědemokratických stran Evropy. Symbolem toho bylo, že oslabil spolupráci s komunisty a vstoupil naopak do velké koalice s Křesťanskými demokraty (vznik tzv. osy CAF, neboli spolupráce tří klíčových osobností Craxi-Andreotti-Forlani).

Jeho vláda dosáhla značných ekonomických úspěchů, v jeho éře se Itálie stala pátou nejprůmyslovější zemí světa a vstoupila do skupiny nejvyspělejších ekonomik G7. Problémem však byla inflace a rostoucí zadlužení.

Craxi byl znám podporou socialistů, kteří byli ve svých zemích politicky postihováni, zejména ve frankstickém Španělsku, v Uruguayi, Chile a podporoval též československou skupinu levicových exulantů kolem časopisu Listy (Jiří Pelikán). Finančně podporoval též polskou Solidaritu a Arafatovu Organizaci pro osvobození Palestiny. Zvláštní sympatie měl též k libyjskému diktátorovi Muammaru Kaddáfímu, jehož roku 1986 telefonicky varoval před bombardováním Američanů, díky čemuž Kaddáfí útok (tzv. operaci El Dorado) přežil. Známý je jeho spor s Ronaldem Reaganem z roku 1985, kdy odmítl vydat arabské únosce lodi Achille Lauro. Často mu bylo vyčítáno přátelství s některými světovými diktátory, zejména Siadem Barrem ze Somálska a Bin Alím z Tuniska.

V 90. letech ho smetly korupční skandály (aféra Tangentopoli a akce Mani pulite – Čisté ruce), tak jako celou jeho politickou generaci. Před soudy uprchl roku 1994 do Tuniska, pod ochranu Bin Alího. Do Itálie, kde byl mezitím odsouzen k 27 letům vězení, se nikdy nevrátil a zemřel v Tunisku roku 2000.