Cyrilice | |
---|---|
Typ | Abeceda |
Mluvené jazyky | Národní písmo:
Bulharsko Bosna a Hercegovina Bělorusko Černá Hora Kyrgyzstán Mongolsko Rusko Severní Makedonie Srbsko Tádžikistán Ukrajina Podněstří |
Časové období | ~od 940 n. l. — současnost |
Předchůdce |
Fénické písmo
|
Sestry | Latinka Koptské písmo Arménské písmo Gruzínské písmo Hlaholice |
Rozsah unicode | U+0400–U+04FF U+0500–U+052F U+2DE0–U+2DFF U+A640–U+A69F |
ISO 15924 | Cyrl |
Poznámka: Tato stránka může obsahovat fonetické symboly IPA v kódování Unicode. |
Cyrilice (též cyrilika) je písmo původně vytvořené pro zápis staroslověnštiny a posléze používané pro zápis církevní slovanštiny, která na staroslověnštinu navázala. Cyrilici sloužila za vzor velká řecká abeceda. V češtině se označení „cyrilice“ často užívá jen pro starou formu tohoto písma, sloužící k zápisu staroslověnštiny a církevní slovanštiny, kdežto národní abecedy, které vývojem cyrilice vznikly, se označují jako azbuka. Slovo azbuka je zkratkou, utvořenou ze začátečních hlásek názvů prvních písmen abecedy: a (az), b (buki); obdobně jsou odvozena i pojmenování jiných písemných soustav, např. „abeceda“, „alfabeta“, „alefbet“, „abugida“ nebo „bopomofo“.
Cyrilice se používá pro zápis sedmi živých slovanských jazyků: bulharštiny, makedonštiny, srbochorvatštiny (resp. srbštiny, černohorštiny a částečně i bosenštiny), ukrajinštiny, běloruštiny, rusínštiny a ruštiny; jakož i mnoha neslovanských jazyků na území bývalého Sovětského svazu (kyrgyzština, tatarština, baškirština, čečenština, čuvaština atd.) a jeho satelitních států (mongolština). Do roku 1860 se cyrilice používala i v Rumunsku, až do roku 1989 také v Moldavsku, kde byla pak nahrazena latinkou.[1] Na latinku také přešly některé další jazyky států vzniklých rozpadem SSSR, např. azerština, turkmenština, uzbečtina a kazaština.