Dirigent (z latiny, 1. příčestí (dirigens = dirigující) slovesa dirigere = dirigovat, řídit) je hudební umělec, který vede orchestr a zpěváky při nastudování a interpretaci hudebních nebo hudebnědramatických děl.
V 17. století byly orchestry převážně menší než dnes a struktura hudby z hlediska časového (tempového, metrického a rytmického) průběhu méně komplikovaná, a tak tyto ansámbly nepotřebovaly ukazující dirigenta. Garantem kvality hudebního průběhu byl zpravidla první houslista (evtl. hráč na jiný prominentní nástroj, například drnkací) nebo hudebník u klávesového nástroje (cembala či varhan). Jak počet členů orchestru rostl a hudební výraz interpretovaných skladeb se individualizoval, bylo stále víc zapotřebí někoho k jeho manuálnímu vedení. Francouzský skladatel a dirigent italského původu Jean-Baptiste Lully (1632–1687) udával takt pravidelnými rytmickými údery velkou holí (podobnou holi vycházkové) o podlahu, čímž se stal jedním z dirigentů-průkopníků. Tato hůl vlastně byla jakýmsi velkým předchůdcem dnešní dirigentské taktovky. Infekce po zranění způsobeném touto holí se mu posléze také stala osudnou. Lully dlouho odmítal amputaci končetiny, a když k ní nakonec přece jen svolil, rozmohla se vzniklá gangréna již tak, že ho nebylo možné zachránit.
U velkých hudebních těles, jako jsou symfonické orchestry nebo orchestry operních divadel, je důležité, aby všichni hudebníci hráli přesně zároveň, aby splňovali záměry skladatelů zapsané v partiturách a aby měl výraz celého souboru jednotný interpretační výraz. I když mají před sebou hráči noty, potřebují vědět, kdy přesně mají z hlediska souhry začít, jak rychle budou hrát (tempové údaje v zápise jsou buď jen slovně přibližné, nebo sice metronomicky přesné, ale každý je přesto může individuálně cítit jinak), jak hlasitě smí hrát vzhledem k ostatním i vzhledem k akustice daného sálu a jakým způsobem je třeba hrát ve smyslu výrazu a charakteru jednotlivých míst i celku skladby. Rovněž sóloví i sboroví pěvci a pěvkyně a do jisté míry také sólisté-instrumentalisté jsou odkázáni na sladění svého zpěvu či hry s orchestrem prostřednictvím zkouškových podnětů a gestikulace dirigenta. Pokud hrají hudbu pouze dva, tři nebo čtyři lidé, mohou se mezi sebou vzájemně dorozumívat například pohledem. Ve velkém orchestru či divadle je ale tak velký počet hrajících i zpívajících hudebníků, že je zde dirigentova činnost prakticky i motivačně nezbytná.