Fytoterapie (z řeckých slov fyton, tj. rostlina a therapeuein, tj. pečovat, léčit) je činnost, v minulosti známá též jako bylinkářství, při které jsou k léčbě člověka využívány léčivé rostliny, tzn. především byliny (např. heřmánek, bazalka, meduňka); polokeře (např. mateřídouška, yzop, levandule); keře (např.borůvka, bez, jmelí); stromy (např. bříza, dub, lípa); dále též v omezené míře i houby a řasy,[1] atd.[2] Fytoterapie, u níž byly vědecky prokázány důkazy o účinnosti, nepatří do alternativní medicíny, ale je to druh vědecké medicíny. Osoba praktikující fytoterapii se označuje jako fytoterapeut, případně jako bylinkář. První doložená zmínka o využívání léčivých rostlin je z období 3000 př. n. l. ze sumerských hliněných tabulek.[3] V posledních zhruba 20 letech dochází k nárůstu zájmu o fytoterapii a podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je fytoterapie praktikována třikrát až čtyřikrát častěji než klasická medicína.[2] Má ale i nežádoucí účinky jako je například hepatotoxicita, které často nejsou testovány.[4]