Galie

Galie, latinsky Gallia, bylo ve starověku Římany užívané pojmenování dnešní Francie a přilehlých oblastí obývané převážně Kelty (latinsky Galli – Galové). Oblast vedle Francie zahrnovala území dnešní Belgie, severní Itálie, západního Švýcarska a části Nizozemska a Německa na levém břehu Rýna. Geograficky bylo toto území ohraničeno na západě Atlantským oceánem, na jihu Pyrenejemi a Středozemním mořem, na severu kanálem La Manche a na východě Rýnem a Alpami (až do 1. století př. n. l. bylo ke Galii přiřazováno i údolí Pádu).

První historická zmínka o Galii pochází z doby okolo roku 600 př. n. l., kdy řečtí osadníci založili na jižním pobřeží země kolonii jménem Massalia (dnešní Marseille). Pro samotné dějiny Galie jsou klíčové tři momenty: usídlení keltských kmenů na tomto území zhruba v 7. století př. n. l., završení římské anexe Galie Juliem Caesarem v 1. století př. n. l. a definitivní zánik římské moci v Galii, který se datuje do roku 486.

Římané rozdělili Galii na několik částí: první z nich byla Gallia Cisalpina („Předalpská“), jež byla neformálně nazývána Gallia Togata („v tóze oblečená“) a později se stala součástí Itálie, dále Gallia Narbonensis („Narbonská“), neoficiálně označována také jako Gallia Bracata („kalhotová“, podle tradičních dlouhých kalhot místních obyvatel) nebo jednoduše Provincia a nakonec Caesarem dobytá Gallia Comata („vlasatá“, kvůli dlouhým vlasům zdejších lidí). Po jejím dobytí se dělila na Gallia Aquitania („Akvitánská“), Gallia Lugdunensis („Lugdunská“, čili Lyonská) a Gallia Belgica („Belgická“).