Hinduismus

Šiva, jeden z hlavních bohů hinduismu.
Symbol slabiky Óm, velmi často používaná jako symbol hinduismu

Hinduismus je různě definován jako indické náboženství, soubor náboženských přesvědčení nebo praktik, náboženská tradice, způsob života nebo dharma - náboženský a univerzální řád, kterým se stoupenci řídí. Jako náboženství je třetím největším náboženstvím na světě s více než 1,2-1,35 miliardami stoupenců, označovaných jako hinduisté, kteří tak představují 15-16 % světové populace.[1][2][3][4] Slovo hinduismus je exonymum,[5][6] a přestože je hinduismus označován za nejstarší náboženství na světě, mnozí praktikující označují své náboženství jako Sanátana Dharma (v sánsr: सनातन धर्म, dosl. "věčná dharma", "věčné držmo"), moderní užití, které odkazuje na myšlenku, že její původ leží mimo lidské dějiny, jak je vyjeveno v hinduistických textech[7][8][9][10] Dalším endonymem je vaidika dharma,[11][12][13][14][15] dharma související s védami.[16]

Hinduismus je rozmanitý myšlenkový systém vyznačující se řadou filozofií a sdílených pojmů, rituálů, kosmologických systémů, poutních míst a společných písemných pramenů, které pojednávají mimo jiné o teologii, metafyzice, mytologii, védské jadžně, józe, agamických rituálech a stavbě chrámů.[17] K významným tématům hinduistické víry patří čtyři purušárthy, správné cíle či záměry lidského života, a to dharma (etika/povinnosti), artha (blahobyt/práce), kama (touhy/vášeň) a mókša (osvobození od vášní a koloběhu smrti a znovuzrození),[18][19] a také karma (jednání, záměr a následky) a sansára (koloběh smrti a znovuzrození).[20][21][22][23] Hinduismus předepisuje věčné povinnosti, jako jsou mimo jiné poctivost, zdržení se ubližování živým bytostem (ahinsá), trpělivost, snášenlivost, zdrženlivost, ctnost a soucit.[21] Mezi hinduistické praktiky patří uctívání (púdža), ohňové rituály (homa/havan), recitace (praváčan), oddanost (bhakti), zpěv (džapa), meditace (dhjána), obětování (jadžňa), dobročinnost (dána), nezištná služba (sevā), pocta předkům (śrāddha), rodinné obřady, výroční slavnosti a příležitostné poutě (yatra). Spolu s praktikováním různých jógových cvičení někteří hinduisté opouštějí svůj společenský svět a hmotný majetek a věnují se celoživotnímu sannjásovi (mnišství), aby dosáhli mókši.[24]

Hinduistické texty se dělí na šruti ("slyšené") a smṛti ("vzpomínané"), z nichž hlavními spisy jsou védy, upanišady, purány, mahábhárata, rámájana a ágamy.[22][25] Existuje šest āstických škol hinduistické filosofie, které uznávají autoritu Véd, a to Sánkhja, Jóga, Ňája, Vaišéšika, Mimámá a Védánta.[26][27][28] Zatímco puránská chronologie předkládá tisíciletou genealogii počínaje védskými riši, vědci považují hinduismus za fúzi či syntézu[29] bráhmanské orthopraxe s různými indickými kulturami,[30] s různými kořeny[31] a bez konkrétního zakladatele.[32] Tato hinduistická syntéza se objevila po védském období, mezi cca lety 500[33]-200[34] př. n. l. a cca 300 lety n. l.,[33] v období druhé urbanizace a raně klasického období hinduismu, kdy vznikly eposy a první purány.[33][34] Její rozkvět nastal ve středověku, s úpadkem buddhismu v Indii.[35]

V současné době existují čtyři hlavní směry hinduismu: višnuismus, šivaismus, šaktismus a tradice Smarta,[36][37][38][39] vedle nich další menší směry jako je ajjávari u Tamilů. Zdroje autority a věčných pravd v hinduistických textech hrají důležitou roli, ale existuje také silná hinduistická tradice zpochybňování autority s cílem prohloubit pochopení těchto pravd a dále rozvíjet tradici.[40] Hinduismus je nejrozšířenější vírou v Indii, Nepálu, na Mauriciu a na indonéském Bali. Významné hinduistické komunity žijí i v dalších zemích jižní Asie, v jihovýchodní Asii, v Karibiku, ve státech Perského zálivu, v Severní Americe, Evropě, Oceánii, Africe a dalších regionech.[41][42][43]

  1. Can Muslims surpass Hindus in population numbers? Experts say practically not possible [online]. 24 April 2022. Dostupné online. 
  2. Hindu Countries 2021 [online]. 2021 [cit. 2021-06-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. The Global Religious Landscape – Hinduism [online]. Pew Research Foundation, 18 December 2012 [cit. 2013-03-31]. Dostupné online. 
  4. Christianity 2015: Religious Diversity and Personal Contact [online]. January 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 May 2017. 
  5. Siemens a Roodt 2009, s. 546.
  6. Leaf 2014, s. 36.
  7. Knott 1998, s. 3, 5.
  8. Hatcher 2015, s. 4–5, 69–71, 150–152.
  9. Bowker 2000.
  10. Harvey 2001, s. xiii.
  11. SMITH, Brian K. Questioning Authority: Constructions and Deconstructions of Hinduism. International Journal of Hindu Studies. 1998, s. 313–339. ISSN 1022-4556. DOI 10.1007/s11407-998-0001-9. JSTOR 20106612. S2CID 144929213. 
  12. Sharma a Sharma 2004, s. 1–2.
  13. Klostermaier 2014, s. 2.
  14. Klostermaier 2007b, s. 7.
  15. SHARMA, A. Did the Hindus have a name for their own religion?. The Journal of the Oriental Society of Australia. 1985, s. 94–98 [95]. Dostupné online. 
  16. View Dictionary [online]. [cit. 2021-11-19]. Dostupné online. 
  17. Michaels 2004.
  18. Bilimoria 2007; see also Koller 1968.
  19. Flood 1997, s. 11.
  20. Encyclopædia Britannica. Sanatana dharma | Hinduism. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  21. a b DHARMA, Samanya; KANE, P. V. History of Dharmasastra. [s.l.]: [s.n.] S. 4–5.  See also Widgery 1930
  22. a b Klostermaier 2007, s. 46–52, 76–77.
  23. Brodd 2003.
  24. ELLINGER, Herbert. Hinduism. [s.l.]: Bloomsbury Academic, 1996. Dostupné online. ISBN 978-1-56338-161-4. S. 69–70. 
  25. ZAEHNER, R. C. Hindu Scriptures. [s.l.]: Penguin Random House, 1992. Dostupné online. ISBN 978-0-679-41078-2. S. 1–7. 
  26. CLARKE, Matthew. Development and Religion: Theology and Practice. [s.l.]: Edward Elgar Publishing, 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 December 2020. ISBN 978-0-85793-073-6. S. 28. 
  27. Students' Britannica India. Redakce Holberg Dale. [s.l.]: Encyclopædia Britannica India, 2000. ISBN 978-0-85229-760-5. S. 316. 
  28. NICHOLSON, Andrew. Unifying Hinduism: Philosophy and Identity in Indian Intellectual History. [s.l.]: Columbia University Press, 2013. ISBN 978-0-231-14987-7. S. 2–5. 
  29. Samuel 2008, s. 193.
  30. Hiltebeitel 2007, s. 12; Flood 1996, s. 16; Lockard 2007, s. 50
  31. Narayanan 2009, s. 11.
  32. Fowler 1997, s. 1, 7.
  33. a b c Hiltebeitel 2007, s. 12.
  34. a b Larson 2009.
  35. Larson 1995, s. 109–111.
  36. Bhandarkar 1913.
  37. Tattwananda n.d.
  38. Flood 1996, s. 113, 134, 155–161, 167–168.
  39. Lipner 2009, s. 377, 398.
  40. FRAZIER, Jessica. The Continuum companion to Hindu studies. London: Continuum, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-8264-9966-0. S. 1–15. 
  41. VERTOVEC, Steven. The Hindu Diaspora: Comparative Patterns. [s.l.]: Routledge, 2013. Dostupné online. ISBN 978-1-136-36705-2. S. 1–4, 7–8, 63–64, 87–88, 141–143. 
  42. - Hindus [online]. 18 December 2012 [cit. 2015-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 February 2020.  - Table: Religious Composition by Country, in Numbers (2010) [online]. 18 December 2012 [cit. 2015-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 February 2013. 
  43. Hindus [online]. 18 December 2012 [cit. 2015-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 February 2020. 
    Table: Religious Composition by Country, in Numbers (2010) [online]. 18 December 2012 [cit. 2015-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 February 2013. 

Developed by StudentB