Konsenzus

Konsenzus, konsensus, konsenz či konsens (lat. consensus, souhlas) znamená shodu mínění jistého společenství, zejména spontánní a živelný souhlas,^[1] obecně jakýkoliv vzájemný souhlas. V právu se za konsenzuální považují takové smlouvy, k jejichž platnosti stačí projev souhlasné vůle stran,^[1] v protikladu k reálným smlouvám, které jsou uzavřeny až faktickým plněním (např. předáním věci). Alternativou ke konsenzuálnímu rozhodování je buď rozhodování autoritativní nebo hlasování.^[zdroj⁠?!] Na rozdíl od hlasování a vlády většiny konsensus není výsledek pouze racionální, ale také emocionální. Je složité k němu dojít, jelikož je založen na dobrovolném přístupu a předchází mu diskuse, spory a kompromisy.^[2]

Konsensus vzniká na základě vzájemného souhlasu členů skupiny, či mezi skupinami. „Absence konsensu“ znamená nesouhlas. Konsensus připouští souhlas většiny, ale také přítomnost a vyjádření nesouhlasu ze strany menšiny, jež se toleruje. Díky tomu se menšina, která nesouhlasí, nemusí cítit jako vyhoštěná a utlačovaná, a tak je možné dospět souhlasu, tedy konsensu.^[3] Konsensuální rozhodnutí nemusí nutně znamenat aktivní souhlas všech zúčastněných, ale spíše přijetí rozhodnutí neodporovat. Na tomto typu rozhodování byly postaveny základní pilíře řecké demokracie.^[4]

Konsensu je často přikládán velký význam, neboť je vnímán jakožto zakladatel sociálního společenství, které je opakem sociálního konfliktu, tak, jak ho popisuje Hobbes ve svém širokém pojetí existence společnosti, hovoříme-li o prostředí kde jsou si lidé rovni z hlediska práv, svobody myšlení a vlastního názoru. Významnými autory, kteří se zabývali tématy konsensu, byli Émile Durkheim a Talcott Parsons.