Kontrapunkt

Kontrapunkt (z lat. punctum contra punctum = „nota proti notě“) je skladebná technika používaná při vytváření polyfonní hudby (technikou používanou při vytváření hudby homofonní je harmonie). Nejvíce se používala v době renesance a baroka, vrcholu dosáhla za Johanna Sebastiana Bacha.

Nejjednodušší formou kontrapunktu v hudební teorii je „protihlas“ k dané melodii. Např. fuga obsahuje hlavní melodii, která se nazývá téma resp. soggetto (tj. it. subjekt, téma), kontrapunkt pak rozvíjí a doprovází téma jako samostatný hlas. Tomu také odpovídá výraz „kontrapunkt“ ve smyslu umění resp. techniky jednotlivých protihlasů k dané řadě tónů, jejichž souzvuk sám o sobě dává smysl jak vertikálně (harmonicky), tak i v rovině horizontálně-lineární (melodicky).

Kontrapunkt: hlasy jsou vedeny tak, že „dávají smysl“ nejen vertikálně (současně), ale i horizontálně (lineárně, postupně).

Kontrapunkt jako skladebná technika podléhala v hudebních dějinách měnícím se pravidlům, jež závisela na měnícím se vnímání konsonancí a disonancí.

Jelikož je ovládnutí pravidel kontrapunktu pro kompozici polyfonní hudby velmi důležité, užívá se výrazu kontrapunkt i jako synonymum pro polyfonii.