Martinismus

Martinismus je křesťanské esoterické hnutí zabývající se magií a mystikou založené na konci 18. století Martinèsem de Pasquallym.

Esoterická kariéra Martinèse de Pasqually (1709-1774) počala založením zednářské Chapȋtre des Juges Ecossais – Kapituly skotských soudců v roce 1754 v Montpellier. Od roku 1762 žil v Bordeaux, v kterém kolem roku 1766 založil společnost založenou na vlastním učení Ordre des chevaliers maçons elus coëns de l´universe – Řád zednářských rytířů vyvolených kněží světa, zkráceně Elus cohen. Ústřední myšlenkou řádu byla víra, že člověk a všechny živé bytosti se pomocí určitých praktik mohou dostat do svého přirozeného stavu z doby před pádem. Těmito praktikami byla theurgická invokace neviditelných inteligencí a božství z vyšších sfér. Martinèsovo učení bylo vypracováno v díle Trité sur la réintegration des êtres dans leur première propriété, vertu et puissance spirituelle divine – Pojednání o reintegraci bytostí do jejich prvotního stavu, ctnosti a božské duchovní moci přibližně z roku 1771 podle kterého „Věčný“ stále vytváří hierarchii duchovní bytosti spojených do „božské nesmírnosti“, avšak v důsledku vzpoury části těchto bytostí Věčný nařídil jiným duchům vytvořit materiální svět, kde byli vzpurní duchové uvězněni. Přímo z Věčného pak v materiálním světě emanovali „čtvrtiřadé“ duchovní bytosti – lidé, z nichž Adam ponechaný své svobodné vůli se také vzbouřil. Účelem theosofického a gnostického Pasquallyho učení mělo být navrátit člověka do prvotního stavu jednoty s Bohem pomocí theurgie a vůle – která je jedinou božskou mocí, kterou si člověk zachoval, a jedinou mocí schopnou postavit se vzpurným duchům.^[1]

Po zednářském vzoru měl Elus cohen tři stupně: učně, tovaryše a mistra, které však byly chápány jako profánní a „mimo chrám“ a následovali čtyři kněžské stupně dostupné pouze mistrům:

• vznešený mistr, dokonalý vznešený mistr
• kněz, kněz-tovaryš, mistr kněz
• chrámová třída s velmistrem řádu – rytířem východu
• Réau-Croix^[1]

Do vyšších stupňů byly kandidáti jakožto kněží ordinováni, spíše než po zednářském způsobu iniciováni. Ordinace byla udělována duchy a do kněze při ní vstupoval vyvolený Věčného podle daného kruhu: Adam, Abrahám, Mojžíš, Zorobábel a Ježíš. Od členů řádu se očekávala duševní a morální askeze, dodržování stravovacích pravidel a postů i pravidelné modlitby. Během vrcholného období měl řád kolem stovky členů a dvanácti „chrámů“.^[1]

Na další vývoj martinistického hnutí měl vliv především Louis Claude de Saint-Martin (1743-1803) a Jean-Baptiste Willermoz (1730-1824). Saint-Martin zajímal spíše mystický potenciál Pasquallova učení, profiloval se jako zbožný křesťan a přeložil do francouzštiny dílo Jakoba Böhma. Naopak Willermoz byl přitahován theurgickou rituální magií a v roce 1773 založil lyonskou lóži zednářského ritu Striktní observance, čímž také do Francie uvedl templářské zednářství. Spojení templářského zednářství s náboženským ceremoniálem Elus cohen dokončil založením Régime ecossais rectifié – Obnoveného skotského ritu. Samotný ritus nezahrnoval theurgickou, kabalistickou ani alchymistickou praxi, ale s Elus cohen – nejvyšším kruhem společnosti, sdílel Pasquallovo učení. Saint-Martin posléze proměnný Elus cohen pro svůj nezájem o zednářství opustil a jeho teosofické učení získalo mnoho následovníků po celé Evropě, zatímco Willermozovo hnutí téměř zaniklo po Francouzské revoluci.^[1]