Marxismus

Marxismus je metoda socioekonomické analýzy spojené s ekonomickou, politickou, společenskou teorií a praxí, vycházející z učení Karla Marxe a Friedricha Engelse a dále rozvíjená množstvím jejich následovníků. Klíčovou roli hraje kniha Kapitál (1867), ale i další Marxovy spisy. Největší důraz při zkoumání společnosti a jejího vývoje je marxisty kladen na hospodářské faktory, zejména na výrobní prostředky a na organizaci práce prostřednictvím výrobních vztahů. Marxistická teze historického materialismu tvrdí, že ekonomická základna determinuje politickou a ideologickou nadstavbu. K základním rysům marxistického myšlení patří dále kritika směřovaná vůči kapitalistickým společenským uspořádáním, popisovaným marxisty jako nestabilní, přechodné, a především vykořisťovatelské vinou toho, že výrobní prostředky vlastní menšina, což vede k třídnímu boji. Z toho vycházejí úvahy nad alternativním uspořádáním společnosti (nejprve socialistické, posléze komunistické) a otázka, jak k tomuto novému uspořádání od kapitalismu dospět.^[1]

Po Marxově smrti se marxismus rozpadl na různé směry a vznikaly pokusy o kanonizaci marxismu. Ještě za Marxova života, v 70. letech 19. století, provedl první takový pokus, spojený s univerzalizací a zjednodušením Marxova učení, Friedrich Engels. Z marxismu přitom vypustil některá původně ústřední témata jako problémy reifikace (zvěcnění) nebo odcizení.^[2] Po ustavení Druhé internacionály byla vedoucí a sjednocující silou Sociálnědemokratická strana Německa a její Erfurtský program (1891). V čele stála marxistická ortodoxie Karla Kautského, kritizovaná ovšem zprava revizionistou Eduardem Bernsteinem a dalšími centristy, zleva radikály, zejména Rosou Luxemburgovou.^[3] V prvních letech 20. století v ruském prostředí navázal svými texty Georgij Plechanov, zaměřující se na společenské vědomí, geografii a roli historických osobností v dějinném vývoji. Z Plechanova vyšel Vladimír Iljič Lenin a provedl radikální přehodnocení marxismu ve smyslu potlačení teoretického systému a ryze praktického užití všech jeho tezí v rodícím se Sovětském svazu.^[4] Marxismus mimo Sovětský svaz reprezentovali ve 20. a 30. letech maďarský myslitel György Lukács a italský filozof Antonio Gramsci.^[5]

Ve 30. letech kanonizaci a dogmatizaci sovětského marxismu dokončil Josif Vissarionovič Stalin, který směr dále „systematizoval“ vyloučením většiny kritických problémů a tezí a jednoznačnou definicí některých pojmů; z původně intelektuálně přitažlivého souboru idejí byl tak vytvořen snadno naučitelný, uzavřený a sterilní systém (marxismus-leninismus).^[6] V opozici proti dogmatickému pojetí marxismu se rozvíjel libertariánský marxismus, inspirovaný anarchismem, který odmítal autoritářský výklad marxismu-leninismu a věřil, že dělnická třída bude schopná dosáhnout svých cílů nezávisle na ústřední úloze státu a strany předvoje (komunistické strany).^[7] Jeho představitelé, pocházející nejčastěji ze západoevropských států, se pokoušeli marxismus reformovat pomocí jiných filozofických směrů. Frankfurtská škola, inspirovaná psychoanalýzou, se soustředila na kritiku buržoazních společností (kritická teorie). Pozdní Jean-Paul Sartre propojoval marxismus s existencialismem. Vědecký neomarxismus reprezentoval především Louis Althusser.^[5] Na rozvoji postmarxismu se pak nejvíce zasloužili Ernesto Laclau, Chantal Mouffeová a Slavoj Žižek.^[8]

Protože se marxismus pokouší objasnit vývoj a fungování všech složek společnosti, existují kromě marxistické ekonomie také četné další dílčí součástí marxismu či marxismem ovlivněná pojetí různých vědeckých disciplín – marxistická historiografie, marxistická geografie, marxistická sociologie, marxistická lingvistika, marxistická literární věda a další směry.