Moudrost

Moudrostí se obvykle rozumí shrnující a praktické rozumění světu i člověku, zároveň svrchované i taktně skromné, jež dává jistotu v rozhodování a jednání. K moudrosti nutně patří rozvaha, zkušenost a odstup od bezprostředních podnětů a okolností. Lidské společnosti moudrost vysoce cenily, ukládaly ji do přísloví, vyprávění i náboženských spisů a v mnoha kulturách se pokládá za ctnost.^[1] Thomas Hobbes v díle Základy filosofie státu a společnosti (O občanu) definuje moudrost jako „dokonalou znalost pravdy ve všech vědech jakýchkoli“. Ta podle něj povstává z „trvajících vzpomínek na věci, jako by pomocí řady jakýchsi určitých názvů, nemůže však nikterak býti dílem náhlého ostrovtipu, nýbrž dobře rozvažujícího rozumu, což souborným názvem nazýváme filosofií“.^[2] Sókratés před soudem o sobě říká, že „žádnou moudrost nemá, velkou ani malou“,^[3] a Platón vysvětluje, že z úcty k moudrosti, kterou si žádný smrtelník nemůže osobovat, si zvolil název „filosof“ – ten, který po moudrosti touží. Izraelský politik Abba Eban si prý stěžoval, že „lidé i národy jednají moudře, až když vyčerpali všechny ostatní možnosti“.^[4]