Napoleon Bonaparte

Na tento článek je přesměrováno heslo Napoleon. Další významy jsou uvedeny na stránce Napoleon (rozcestník).
Napoleon I.
Jacques-Louis David: Napoleon I. ve své pracovně v Tuilerijském paláci
Císař Francouzů
Ve funkci:
18. května 1804 – 6. dubna 1814
(9 let, 10 měsíců, 19 dní)
Nástupcecísařství zaniklo
Císař Francouzů
Ve funkci:
20. března 1815 – 22. června 1815
(3 měsíce, 2 dny)
PředchůdceLudvík XVIII.
NástupceNapoleon II. (jako císař Francouzů)
Ludvík XVIII. (jako král Francie)
Italský král
Ve funkci:
17. března 1805 – 11. dubna 1814
(9 let, 25 dní)
Protektor Rýnského spolku
Ve funkci:
12. července 1806 – 12. října 1813
(7 let, 3 měsíce)
Protektor (zprostředkovatel)
Helvetské konfederace
Ve funkci:
19. února 1803 – 23. prosince 1813
(10 let, 10 měsíců, 4 dny)
Prezident Italské republiky
Ve funkci:
26. ledna 1802 – 17. března 1805
(3 roky, 1 měsíc, 19 dní)
První konzul
Ve funkci:
10. listopadu 1799 – 18. května 1804
(4 roky, 6 měsíců, 8 dní)

Rodné jménoNapulione Buonaparte a Napoleone di Buonaparte
Narození15. srpna 1769
Ajaccio, Korsika
Francouzské královstvíFrancouzské království Francouzské království
Úmrtí5. května 1821 (ve věku 51 let)
Longwood House, Svatá Helena
Spojené královstvíSpojené království Spojené království
Příčina úmrtírakovina žaludku
Místo pohřbeníValley of the Tomb (do 1840)
Katedrála sv. Ludvíka v Invalidovně (od 1840)
NárodnostFrancouzi
ChoťJoséphine de Beauharnais
Marie Luisa
RodičeCarlo Buonaparte
Laetitia Buonaparte
DětiNapoleon II. (1811–1832)
Alexandre (1810–1868)
Charles Léon (1806–1881)
PříbuzníÉlisa Bonapartová, Ludvík Bonaparte, Caroline Bonapartová[1], Pavlína Bonapartová, Josef Bonaparte, Lucien Bonaparte[1], Jerôme Bonaparte a unnamed daughter Bonaparte (sourozenci)
Camillo Borghese, 6th Prince of Sulmona (švagr)
Stéphanie de Beauharnaisová (adoptovaná dcera)
Evžen de Beauharnais (adoptovaný syn)
Napoleon III. (synovec)
Alma materÉcole Militaire (od 1784)
OceněníŘád černé orlice (1805)
Řád sv. Huberta (1805)
velkokříž Císařského řádu našeho pána Ježíše Krista (1810)
rytíř Řádu slona
Domácí řád věrnosti
… více na Wikidatech
PodpisNapoleon I., podpis
CommonsNapoléon Bonaparte
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Velký znak Napoleona I., císaře Francouzů, od roku 1804[2][3][4]

Napoleon I. Bonaparte (15. srpna 1769 Ajaccio – 5. května 1821 Svatá Helena) byl francouzský vojevůdce a státník, císař v letech 1804–1814 a poté sto dní na přelomu jara a léta 1815. Během Velké francouzské revoluce udělal závratnou kariéru: ve 24 letech byl generálem, krátce po třicítce prvním mužem ve státě a na vrcholu své moci ovládal většinu západní Evropy. Rychlý byl i jeho pád; závěr života strávil ve vyhnanství. Napoleon bývá vzorem vojevůdcovských schopností a cílevědomosti, na druhou stranu však projevoval lhostejnost k lidem, v nichž viděl jen prostředky svých cílů.[5] Dokázal národ vybičovat k nesmírnému úsilí, ovšem za cenu obrovských obětí na lidských životech. Jen francouzských občanů během napoleonských válek zahynulo více než milion.[6]

Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. V devíti letech odcestoval do Francie, kde se jako stipendista vzdělával na vojenských školách. Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, předčasně dokončil studia a v hodnosti podporučíka vstoupil do armády. Jako dělostřelecký důstojník se roku 1793 zasloužil o dobytí pevnosti Toulon, za což byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 1795 úspěšně potlačil roajalistické povstání v pařížských ulicích a stal se divizním generálem. Následujícího roku byl direktoriem vyslán do války s Rakouskem a pověřen velením nad francouzskou armádou v Itálii. Zde se chopil nabízené příležitosti a řadou vítězství přinutil Rakousko požádat o mír.

V roce 1799, po nepříliš vydařeném tažení do Egypta, se Napoleon zapojil do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci. To jej vyneslo do pozice vůdčího ze tří vládnoucích konzulů. Od roku 1800 zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později přiměl senát, aby jej zvolil francouzským císařem. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po krachu tažení do Ruska vojsky VI. koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat. Posléze byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, odkud po necelém roce uprchl, vrátil se do Francie a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a obnovené císařství přetrvalo cca 100 dní. Napoleonova vláda skončila porážkou v bitvě u Waterloo, po níž abdikoval podruhé a vydal se do rukou spojenců. Ti jej odsoudili k doživotnímu vyhnanství na ostrově Svatá Helena, kde po necelých šesti letech pobytu ve věku jednapadesáti let zemřel.

Za svůj život Napoleon svedl okolo šedesáti bitev, tedy více než Alexandr Makedonský, Hannibal, CaesarAlexandr Suvorov dohromady,[7] a po téměř celé další století byla vojenská teorie i praxe posuzována podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví.[8] Za Napoleonovy éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost a určovala politický trend ve značné části Evropy. Mimo jiné uskutečnil i obsáhlou reformu vnitřní správy země a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník (Code civil), jenž se stal vzorem pro další evropské země[9] a francouzské právo na něj dodnes navazuje.[10]

  1. a b Kindred Britain.
  2. LAMARQUE, Philippe: Armorial du Premier Empire (Erbovní kniha prvního císařství), http://napoleon1er.perso.neuf.fr/armorial.html
  3. Heraldická ročenka 1975, kapitola „Napoleonská heraldika“, str. 19–31, http://www.historie.hranet.cz/heraldika/hr/hr1975.pdf
  4. BUBEN, Milan: Encyklopedie heraldiky (Libri 1997, ISBN 80-85983-31-1) s. 268, heslo: Napoleonská heraldika:" Sám Napoleon hned poté, co se stal roku 1804 císařem, nepřevzal znak své rodiny, ale začal užívat orla s blesky ve spárech po vzoru starých římských legií."
  5. TARLE, Jevgenij. Napoleon. Překlad Eduard Kubala. Praha: Naše vojsko, 1950. S. 414. [Dále jen: Tarle]. 
  6. Tarle, s. 343.
  7. Tarle, s. 22.
  8. DUPUY, R. Ernest; DUPUY, Trevor N. Historie vojenství : Harperova encyklopedie. Od roku 1700 do války v Perském zálivu. Praha: Forma, 1997. 952 s. ISBN 80-7213-008-0. S. 812. [dále jen: Dupuy a Dupuy]. 
  9. ČORNEJ, Petr; KUČERA, Jan P.; VANÍČEK, Vratislav. Evropa králů a císařů. Praha: Ivo Železný, 2005. ISBN 80-237-3941-7. S. 298. [Dále jen: Evropa králů a císařů]. 
  10. KOLEKTIV AUTORŮ. Kdy, kde, proč a jak se to stalo. Praha: Readers Digest Výběr s. r. o., 2002. ISBN 80-902069-6-4. S. 208. 

Developed by StudentB