Schizofrenie

Schizofrenie
PET snímek zobrazující anatomické a neurofyziologické změny na mozku schizofrenního jedince; předpokládá se, že mnohé příznaky jsou zapříčiněny zmenšeným objemem čelního laloku (červeně) a naopak zvýšenou hladinou dopaminu ve striatu (zeleně)
Klasifikace
MKN-10	F20 - F29
DSM-IV	295.xx
MeSH	F03.700.750 F03.700.750 F03.700.750
MeSH	{{{MeshNumber}}}
Statistické údaje – obě pohlaví[1]
Prevalence	0,4 % (jde o počet diagnostikovaných)
Maximum výskytu	15-35
Statistické údaje – ženy[2][3]
Mortalita	65 let
Maximum výskytu	25-35
Statistické údaje – muži[2][3]
Mortalita	57 let
Maximum výskytu	15-25
Klinický obraz
Průběh	Obvykle chronický, případně prudký, záchvatovitý
Příčiny nebo rizikové faktory	Multifaktoriální, dosud neobjasněné, avšak je kladena obezřetnost na genetickou zátěž, vývoj CNS a psychosociální stránku jedincova života.
Postižený systém	Mozek
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Schizofrenie je duševní porucha charakteristická selháváním myšlenkových procesů a sníženou schopností vnímat emoce a reagovat na ně.^[4] Nejběžněji se projevuje sluchovými halucinacemi, paranoidními či bizarními bludy nebo zmatenou řečí a myšlením, a jde ruku v ruce s rozsáhlou sociální či pracovní dysfunkcí. Symptomy se začínají objevovat typicky v rané dospělosti s globální prevalencí přibližně 0,3–0,7 %.^[5] Diagnóza je založena na pozorovaném chování a zkušenostech popsaných pacientem.

Genetika, prostředí obklopující jedince v dětství, neurobiologie a psychologické a sociální procesy jsou důležitými faktory podílejícími se na vzniku nemoci; zdá se, že její symptomy způsobují či zhoršují některé rekreační drogy a předepisované léky. Současný výzkum se zaměřuje na roli neurobiologie, ačkoli dosud nebyla zjištěna žádná izolovaná organická příčina. Mnoho možných kombinací symptomů vedlo k zahájení debaty o tom, zda diagnóza představuje jedinou poruchu nebo řadu nespojitých syndromů. Navzdory etymologii výrazu – slovo vzniklo z kořenů řeckých slov schizein (σχίζειν, "rozštěpit") a frén, fren- (φρήν, φρεν-; "mysl") – schizofrenie neimplikuje "rozštěpenou mysl" a není totožná s disociativní poruchou identity (rovněž známou jako "mnohočetná porucha osobnosti" nebo "rozpolcená osobnost"), tedy onemocněním, s nímž je veřejným míněním často zaměňována.^[6]

Hlavní způsob léčby představují antipsychotika, která primárně potlačují činnost dopaminových (a někdy serotoninových) receptorů. Psychoterapie a pracovní a sociální rehabilitace jsou při léčbě rovněž důležité. V závažnějších případech, které představují riziko pro dotyčnou osobu i pro ostatní, může být nezbytná nedobrovolná hospitalizace, nicméně pobyt v nemocnici je kratší a méně častý, než tomu bývalo v minulosti.^[7]

U osob se schizofrenií je pravděpodobné, že budou trpět dalšími (souběžnými) onemocněními. Míra zneužívání návykových látek u těchto pacientů je téměř 50 %.^[8] Průměrná očekávaná délka života osob se schizofrenií je o 12 až 15 let nižší než u těch, kteří tímto onemocněním netrpí, a to v důsledku významných zdravotních problémů v souvislosti s nadměrným užíváním léčiv^{[4][zdroj⁠?!]} a vyšší četnosti výskytu sebevražd (přibližně 5 %).^[5]