Suburbanizace je termín používaný k popisu růstu oblastí, tzv. suburbií, na okrajích velkých měst. Jde o jednu z mnoha příčin nárůstu měst. Město se geograficky rozšiřuje a z příměstských obcí se stávají nové geografické části města. Počátek silné suburbanizační fáze se datuje do 20. let 20. století.[1]
Předměstí se osidlují hlavně kvůli tomu, že lidé chtějí vyšší kvalitu života a zdravější životní prostředí. Do suburbanizovaných částí se stěhují spíše střední a vyšší vrstvy obyvatel.
Mnoho obyvatel metropolitních oblastí, kteří pracují v centrální oblasti města, si volí bydliště v předměstích a dojíždějí do práce automobilem nebo hromadnou dopravou. Jiní využívají nových technologických možností a pracují z domova, a to v prostředí, které považují za mnohem příjemnější než ve městě. Tyto procesy se spíše vyskytují v ekonomicky rozvinutých zemích.
Kritici tohoto procesu argumentují tím, že suburbanizace vede k rozpadu měst, vzniku sídelní kaše (anglicky: urban sprawl) a koncentraci chudších obyvatel v centru města. Opakem suburbanizace je gentrifikace.[1]
Termín suburbanizace značí přestěhování obyvatel, jejich aktivit a některých funkcí z jádrového města na jeho okraj, kde utváří velké obytné čtvrti. Suburbanizace, která pochází z anglického slova suburb, tedy předměstí, je charakterizovaná samostatně nebo řadově, jedno- až dvoupodlažní výstavbou rodinných domků, které obvykle vytvářejí rezidenční zóny, a také komerční zástavbou a průmyslovými parky často lokalizovanými podle dálnic. Suburbanizaci lze teda rozdělit na dva druhy podle jejich funkce: rezidenční a komerční. Za obce zasažené rezidenční suburbanizací považujeme takové, které mají vysokou intenzitu bytové výstavby a zároveň vysokou intenzitu přistěhování z jádrového města.[2]