Theurgie

Theurgie je nábožensko-magická technika vzniklá v pozdním starověku, známá především z díla Chaldejská orákula a jeho reflexe novoplatonistickými filosofy, později často chápána jako vyvolávání či vzývání božstev v rámci rituální magie.

Nejvýznamnějším dílem starověké theurgie jsou Chaldejská orákula sepsaná Juliánem Theurgem během 2. století v Sýrii. Tento soubor textů odkazuje na dávnou chaldejskou, tedy babylónskou, moudrost a popisuje komplikovaný obraz oduševnělého či živého vesmíru s řadou duchovních prostředníků. Podle tohoto díla je fyzický svět vězením ze kterého lze uniknout prostřednictvím askeze a theurgie. Chaldejská orákula byla velmi vážená a oblíbená mezi novoplatoniky jako Porfyrios, Proklos, Hieroklés a Syriános, systematicky theurgii obhájil Iamblichos ve svém díle O mystériích egyptských.^[1]

Přesný význam slova je nejasný, je odvozeno ze starořeckého theúrgos (θεουργός), novotvaru zavedeného v Chaldejských orákulech, a je vytvořeno ze slov theós „bůh“ a érgon „práce, konání“, též ale „rituální akt“, a lze jej vykládat jako „ten, kdo působí na bohy “, nebo naopak „ten, na koho bozi působí “. Zatímco Chaldejská orákula chápou theurgii spíše v prvním slova smyslu, novoplatonici zdůrazňovali dobrovolnou účast bohů na rituálech a přikláněli se tak druhému významu. Podle Josepha Bideze a Samsona Eitrema má tento novotvar odlišit théurga, který podle boha jedná či je dokonce tvoří, od theologa, který o nich pouze mluví.^[2][3]

U starších novoplatoniků, například u Iamblicha, se jedná spíše o praktiku s náboženským či spásonosným cílem, Porfýrios považoval theurgii za nástroj odpoutávání duše od vnímatelného světa a vzestupu do duchovního světa. Pozdější novoplatonická theurgie se přibližuje magii, především věštění, oblíbené bylo přivolávání božstev do soch, což Jamblichos odmítal s ohledem na svůj názor, že v hmotě nemůže být nic božského.^[1][3]

Ve svém díle O Boží obci z počátku 5. století svatý Augustin theurgii odmítá jako démonickou, což převzali i následní teologové. Později však byla oživena renesančními učenci jako byl Marsilio Ficino a byla obhajována jejich synkretickou křesťansko-neoplatonickou filosofií, ač jindy obhajovali svojí koncepci přirozené magie stojící v opozici k rituální magii jako je theurgie. Na konci 18. století byla theurgie významnou součástí praxe esoterického hnutí martinistů.^[1][4]