Dialektika

Dialektika (z řeckého dialektiké techné od dialegesthai, rozmlouvat) je filosofický pojem, jenž nabýval během dějin různých významů a je i dnes nejednoznačný. Filosofický slovník (Walter Brugger a kol.) začíná heslo dialektika takto: „Užívání výrazu dialektika dosáhlo v současné filosofii takové míry zmatku, že je sotva možné podat byť i tu nejobecnější charakteristiku tohoto pojmu.“^[1] Výraz „dialektika“ znamenal původně umění rozhovoru či diskuse, kde se střídají tvrzení a námitky, podepřené racionálními argumenty. Cílem takového rozhovoru je přiblížit se pravému poznání tím, že účastníci si navzájem vyvracejí nesprávná, neobhajitelná mínění. „Umění“ spočívá v tom, že každý účastník musí správně pochopit smysl tvrzení a odpovídat na ně v souladu s pravidly logiky. V tomto významu dialektiku pěstovali antičtí filozofové, zejména Sókratés a Platón, ale ještě i středověká scholastika, zejména Tomáš Akvinský. Moderní filozofie však význam pojmu posunula, nejvíce pak Georg Wilhelm Friedrich Hegel, který z dialektiky udělal univerzální zákonitost vývoje myšlenek v dějinách (teze-antiteze-syntéze). Toho se chopil Karl Marx, který analogicky nastolil tezi o univerzální zákonitosti vývoje celých dějin (dialektický materialismus). Autoři druhé poloviny 20. století se pokusili obnovit spíše původní, dialogický význam pojmu (Jürgen Habermas).